Nemoc jako nastavené zrcadlo života

Nepříjemné emoční stavy…, všichni jsme jednou zakusili jejich nahořklou pachuť. Někdo se s nimi popere statečně, bez toho, aniž by na něm zanechaly nějaké stopy. Jiný s nimi prohrává jeden zápas za druhým. Přestože se ze všech sil snaží. Neustále jsou s ním a opakují se. Nikdo jej totiž nenaučil, jak by měl s emocemi pracovat. Snaží se je přehlížet, dusí je v sobě, jenže jeho snaha je zbytečná.

Potlačené emoce si nakonec najdou cestu a projeví se ve své plné síle. Zasahují tělesnou schránku člověka. Přichází v podobě nechtěné nemoci. 

Dnes se podíváme do oblasti psychosomatiky! A začneme opět příběhem. Tentokrát však pro něj nepůjdu daleko, budu čerpat ze svého vlastního života…

Letošní rok je pro mě osobně plný zvratů. Ráda se pouštím do neznámých věcí a zdolávám nové výzvy. Občas se tak stává, že mě mé nadšení z nových projektů zaslepí a já ztrácím hlavu. Přitom zapomínám na sebe, na okolní svět, na čas. Všechno jde stranou. Na prvním místě je jen můj cíl. Je to hrozná neřest! Naštěstí si plně uvědomuji její sílu nade mnou.

Každopádně není tomu tak dávno, co jsem prožívala dny se spoustou myšlenek v hlavě, které mi nedaly spát. Byly pozitivně i negativně laděny. Pracovala jsem hodně. Dokonce víc, než bylo zdrávo. Spánek i odpočinek jsem začala považovat za ztrátu času.

Cesta po tenkém ledě

Zcela dobrovolně jsem jela , jako by šlo o nějaký závod. Konečné cílové roviny jsem se však nedočkala. Místo toho se mi do života začaly stavět různé překážky a není se ani čemu divit.  Jakýkoli odpočinek jsem zaměnila za spěch a pocit, že něco musím. Na nic nezbývalo moc času. Dny ubíhaly velmi rychle. Potlačená únava se hromadila a k tomu narůstal stres.

Od svého těla jsem postupně začala dostávat jasné signály, že něco není v pořádku. Uvědomovala jsem si je, přesto jsem je ignorovala a dělala, že nejsou. Jenže lidské tělo není hloupé. Dlouhodobě nezvládalo tíhu naložených povinnosti a každodenní reality, a tak začalo postupně dorážet. Objevily se vleklé zdravotní obtíže. Přesto jsem je nějak překonala a po jejich mírném odeznění jsem opět zařadila pětku.

Absolutně nepoučená jsem naskočila zpět na závodní dráhu. Brzy na to však přišlo něco, s čím jsem nepočítala. Tentokrát už ke mně život nebyl až tak „štědrý“. Naprosto nečekaně, bez varování a prakticky ze dne na den jsem se ocitla v nemocničním prostředí. Tváří v tvář své vlastní realitě. A že to byla pořádná rána od života! Ovšem přišla v pravý čas a přišla právě proto, abych konečně přestala sama sebe pokoušet a testovat, co dalšího ještě zvládnu.

Nemoc jako rozcestník

Říká se, že když člověk dostane pomyslnou facku od života, tak se zastaví a začne přemýšlet nad sebou a nad tím, jak žije. Přehodnotí spoustu věcí a začne žít jinak, lépe a mnohem radostněji. Myslím, že to bude i můj případ. Je ale opravdu nutné nechat zajít některé věci tak daleko? Proč nám musí nastavovat životní zrcadlo až naše vlastní zdraví?

Některé nemoci se u jinak zdravých lidí objeví naprosto nevysvětlitelně a z ničeho nic. Můžou se s nimi narodit nebo k nim přijdou během života. Nemají reálný podklad a mnohdy se nedají ani patřičně odůvodnit. Nejsou vyburcovány věkem ani životosprávou člověka.

Na druhou stranu celá řada zdravotních problémů přichází díky našemu vlastnímu přičinění. Zakládáme si na ně sami, a to způsobem života, který vedeme. Jejich existence je naprosto zbytečná a my sami můžeme jejich vznik včas zarazit. V těchto případech jsem přesvědčená o pravdivosti slov předního českého lékaře zabývající se psychosomatikou:

Nemoc je informace o tom, jaký člověk je, jakým způsobem a v jakých podmínkách žije. Informace o tom, že ve svém životě dělá nějakou chybu. 

MUDr. Jan Hnízdil

Věřím tomu, že spousta nemocí vzniká na emocionálním podkladě a jejich původ se tak dá odvodit z toho, jak člověk žije. Neléčené emoce, negativní myšlenky, dlouhodobý stres, spěch či trápení z nahromaděných problémů jsou jen živnou půdou a jejich nechtěným spouštěčem. Změna způsobu myšlení, změna každodenního prožívání a bytí někdy bohatě postačí k tomu, aby se člověk plně uzdravil.

Malý průzkum vlastních pocitů

Zkuste si bez delšího přemýšlení odpovědět na následující otázky:

• Jak se dnes cítíte ve svém životě?
• Jste unavení a vyčerpaní?
• Neustále se o něco snažíte, ale přitom opakovaně zakoušíte pocity zklamání?
• Rozčilují vás každodenní maličkosti?
• Stresujete se přemírou povinností?
• Prožíváte pocity strachu, úzkosti či vlastního zmaru?
• Nebo vás svazují vaše vlastní myšlenky?

Pokud jste alespoň jednou souhlasně přikývli, pak se na malou chvíli zastavte a podívejte se, zda to, co zrovna řešíte je opravdu tak důležité, aby si to zasloužilo vaši každodenní pozornost, sílu a energii.

Nahlédněte pod pokličku vašich starostí a strachů. Bylo prokázáno, že většina věcí, kterých se obáváme, se z 95 % nikdy nesplní. Některé problémy nejsou tak velké, jak se zdají být. Jen my sami z nich děláme bublinu, kterou každý den táhneme před sebou a pěkně ji živíme, až naroste do obřích rozměrů. Vše je jen o nás, našem způsobu smýšlení a vnímání reality.

Práce s myšlenkami => klíč ke zdraví

Věřím tomu, že nic není tak horké, jak se zdá a vše se dá určitým způsobem změnit a vyřešit. Pro začátek je dobré naučit se nahlížet na nežádoucí situace z jiného úhlu pohledu, s jistým nadhledem. Důležité je také rozklíčovat, a tedy poznat příčinu našich špatných nálad, a poté začít vědomě pracovat na jejím odstranění. Vyhnat své černé myšlenky z hlavy, nevytvářet si domnělé katastrofické scénáře a dovolit si zaplavit naši mysl klidem a harmonii.

Naučte se pracovat se svými emocemi, rozhodně je neignorujte. Neduste v sobě to, co vás tíží a spíše se snažte pojmenovávat věci pravými jmény. Rozhodně se neuzavírejte do sebe. Komunikujte! Sdělujte ostatním, to co si myslíte. Uleví se vám. Vaše hruď se otevře a Vy budete stát vzpřímeně. Nedopusťte, aby vás neřešené a táhnoucí se problémy stáhly až na vaše emoční dno.

Dnešní doba je velmi uspěchaná. Tíha povinností se zdá být těžší a těžší. Nároky nadřízených i blízkých narůstají. Tlak je obrovský a stres je s námi prakticky na každém kroku. A právě proto je tak nesmírně důležité naučit se vypínat a dovolit si nic nedělat.

Zpomalit, zklidnit svou rozbouřenou mysl i tělo a užívat si přítomného okamžiku, to je úkol pro nás všechny, kteří to neumíme. Pokud se tomu nenaučíme sami, pak to za nás dříve nebo později udělá naše tělo, které jednoduše vypoví. A to si přece nikdo z nás nepřeje.